Bernard v Humpolci: zastávka v půli cesty, která mě vrátila do studentských let
Aug. 1, 2026
Některá piva člověk prostě nepije jen kvůli chuti. Občas otevřou i šuplík se vzpomínkami, který by možná měl zůstat radši zamčený.
Bernard je přesně ten případ.
Ve městě, kde jsem vyrůstal, byla hospoda, kde čepovali právě Bernarda. Byla to taková naše gymplácká základna. Dneska by se tomu možná říkalo kulturní centrum mládeže, tehdy to byla prostě hospoda.
Mohl bych tady moralizovat, že jsme tam chodili ještě před osmnáctinami. Jenže bych lhal, kdybych tvrdil, že se to tehdy řešilo stejně jako dnes. Neřešilo. A my jsme byli samozřejmě přesvědčení, že jsme strašně dospělí. Hlavně po druhém pivu.
Na jednu návštěvu ale nikdy nezapomenu.
Bylo po rodičovských schůzkách a já tak nějak tušil, že táta nebude odcházet z gymplu úplně nadšený. Tak jsem šel s ním, abych ho na ten psychický otřes trochu připravil.
Nepomohlo to.
Ve škole totiž vytáhli několik mých "úspěchů" a bylo jasné, že po tomhle si jedno pivo rozhodně zaslouží. Naštěstí potkal tátu mého kamaráda, padlo klasické: "Kluci, vezměte nás do vaší hospody."
A tak jsme je vzali tam, kde čepovali Bernarda.
Nebudu to zbytečně natahovat. Za hodinu a půl jsme zvládli udělat útratu, za kterou nás hospodský mohl klidně pověsit na zeď jako sponzory podniku. A pokud si dobře vzpomínám, bylo to asi poprvé, co jsem seděl u piva s tátou.
Druhý den ráno přišla klasická otcova otázka: "Dobrý?"
Samozřejmě jsem odpověděl hrdinsky: "V pohodě."
O dvě hodiny později jsem stál u tabule při zeměpisu a nebyl jsem schopný najít na mapě ani Mississippi. Dodnes netuším, kde přesně jsem ji tehdy hledal, ale rozhodně to nebyla Amerika. Pětka byla naprosto zasloužená.
A aby toho nebylo málo, o velké přestávce jsme šli znovu na jedno. Hospoda nebyla úplně daleko od školy, takže logisticky bezchybný plán. Majitel nás dokonce dával štamgastům za vzor, kolik jsme toho zvládli vypít a utratit během jednoho večera. Dneska bych na to asi úplně pyšný nebyl, ale historka je to pořád dobrá.
Teď už ale zpátky do současnosti.
Se ženou jsme vyrazili na dovolenou na Moravu. A když říkám dovolenou, myslím tím opravdu dovolenou. Bez dětí. Nikdo neřešil Wi-Fi, nikdo nepotřeboval internet kvůli nové sérii seriálu a nikdo se mě každých deset minut neptal, kdy už tam budeme. Najednou byla cesta podezřele klidná.
A protože moje žena už dobře ví, jak mě udržet v dobré náladě, zastavili jsme cestou v
Návštěvnickém centru Bernard v Humpolci.
Do cíle cesty jsem samozřejmě neodjížděl s jednou lahví. To by bylo podezřelé. Nakonec jsem vezl
Jantarový ležák, Sváteční ležák, Extra hořký ležák a IPA. A ještě jsem se vracel pro sklo, které mě opravdu uchvátilo.
Mimochodem, patentové uzávěry na lahvích mě pořád baví. Vypadají skvěle a otevírání má svoje kouzlo. Jen automat na vracení lahví z toho bývá trochu nervózní. Chvíli na sebe koukáte, pak koukáte na automat a nakonec stejně vyhrajete vy. Většinou.
Největší překvapení pro mě byl
Jantarový ležák. Čekal jsem něco jemnějšího, ale příjemně překvapil výraznější hořkostí. Skvělý byl i
Extra hořký ležák, který mě bavil asi nejvíc.
Tím nechci říct, že by Sváteční ležák nebyl dobrý. Jen tentokrát měl prostě silnou konkurenci.
A IPA?
Pořád platí, že moje chuťové buňky si s tímhle stylem piva ještě dávají takové seznamovací období. Někteří tvrdí, že je to otázka času. Tak jim zatím věřím.
Bernard v Humpolci: zastávka v půli cesty, která mě vrátila do studentských let