Pivovar U šneka ve Znojmě: šel jsem jen pro vzorky
Tak sem jsme šli už snad jen z povinnosti. Znavení cestou do Nového Šaldorfu, ubytováním a několika kilometrovou procházkou do centra Znojma. Procházka to byla moc pěkná, ne že ne, ale ta vedra nás postupně ubíjela. V tu chvíli už člověk nezačíná hledat památky, ale stín.Tak jsme navštívili jeden pivovar, po něm druhý a najednou procházíme kolem dalšího. Ano, ve Znojmě to mají kolem náměstí nějak podezřele dobře nahuštěné. Člověk aby se bál projít kolem náměstí bez toho, aby si odnesl další pivo.
A najednou před námi cedule Pivovar U šneka.
Tak stojíme před zásadním rozhodnutím. Vstoupit, nebo nevstoupit?
Manželce se už moc nechtělo, nás totiž ještě čekala cesta zpátky. Tak jsem to vyřešil jako každý zodpovědný člověk. „Já jen skočím dovnitř pro vzorky.“
To je mimochodem věta, která má v pivním světě podobnou důvěryhodnost jako „dám si jen jedno“.
Vejdu dovnitř a téměř prázdná hospoda. Taková úplně klasická, žádná moderna, jen jeden host a paní u výčepu. Hned samozřejmě zjišťuju, jestli se dají koupit vzorky s sebou. Když už jsem jednou obětoval rodinnou procházku pro vědu, musel jsem postupovat systematicky.
Koukám na nabídku a samozřejmě jako první čapnu spodně kvašený ležák 12°. To byla poměrně bezpečná volba. Pak se ještě ptám, které jejich pivo je takové to výstavní, na které jsou nejvíc hrdí.
Odpověď: všechny.
Tak to je samozřejmě skvělé. Jenže když máte před sebou několik piv a ptáte se, které je nejlepší, odpověď „všechny“ vám výběr zase tolik neusnadní. Asi jako když se v restauraci zeptáte, co mají nejlepšího, a číšník odpoví, že všechno.
Nakonec jsem zahlédl Višeň a bylo rozhodnuto. Až později jsem si všiml, že jde o svrchně kvašený ALE. V tu chvíli už bylo pozdě. Láhev byla v ruce a pivní osud zpečetěn.
Ještě mě pobavila paní u výčepu, která říkala, že zrovna tohle pivo ještě sama nechutnala. Tak jsem ho samozřejmě vzal. Nejen pro sebe, ale i pro svou drahou polovičku. Když už máme doma něco ochutnávat, proč nezačít pivem, které neochutnal ani člověk, který ho prodává.
Piva jsme nakonec donesli v pořádku na ubytko a ochutnali až později, pořádně nachlazená. A tady už přišlo hodnocení bez znojemského vedra a bez únavy z chození.
Přiznám se, že bych z toho pivovar roku nevyhlašoval, ale žádná pivní katastrofa se také nekonala.
Višeň na mě působila jako kyseláč. Ženě chutnala, já tam ovšem cítil něco, bez čeho by to podle mě bylo ještě lepší. Ale třeba právě to byl záměr sládka. Každopádně osvěžila, což se v tom vedru počítalo. A pokud pivo dokáže osvěžit, minimálně jednu důležitou disciplínu zvládlo.
Nějaký další den jsem ochutnal i jejich dvanáctku. Ta mi přišla zase taková nevýrazná. Prostě pivo, které vypijete, žízeň je pryč a druhý den přemýšlíte, co jste to vlastně včera pili.
Což zní možná trochu přísně, ale zase je potřeba být fér. Žízeň zahnalo. A to je u piva pořád poměrně zásadní vlastnost. Kdybychom měli hodnotit jen podle schopnosti zlikvidovat žízeň, máme tady vítěze.
Takže Pivovar U šneka jsme navštívili vlastně náhodou, skoro proti vůli části výpravy a původně jen „pro vzorky“. Nakonec z toho byly dvě lahve, dvě ochutnávky a další zápis do pivního deníčku ze Znojma.
