Pivovar Hendrych ve Vrchlabí: překvapení výletu a ležák, pro který bych se klidně vrátil
Když jsme ráno plánovali výlet, dcera oznámila, že na žádnou túru nejde. Snažili jsme se ji přesvědčit, že to bude pohoda. "Jen k lanovce, pak už pořád z kopce." Chvíli to vypadalo nadějně, než přišla osudová otázka:"A kolik je to k lanovce?"
"No... asi pět kilometrů. Občas trochu do kopce."
"Tak to nejdu."
Po krátkém vyjednávání jsme zjistili, že kdyby ten kopec měl převýšení jeden metr, výsledek bude úplně stejný. Takže jsme ji nechali doma a vyrazili jen ve třech.
Než jsme vyjeli lanovkou, stihli jsme navštívit dva pivovary. Po Pivovaru Krkonošský Medvěd, o kterém už jsem psal, přišel na řadu Pivovar Hendrych. A samozřejmě jsem neudělal tu chybu, že bych odešel s prázdným batohem. Naopak. Přibyly další dvě lahve, takže jsem měl na zádech o něco hodnotnější, ale také těžší náklad. Naštěstí jsem si celou dobu opakoval, že večerní degustace za tu námahu určitě bude stát.
Pak už jsme trochu přidali do kroku, protože jsme potřebovali stihnout lanovku. Vyšlo to doslova o fous. Kdybychom se u pokladny zdrželi ještě o minutu déle, možná bych si těch pár piv zasloužil nést až nahoru pěšky.
Z lanovky jsme pokračovali na rozhlednu Žalý, odkud byly nádherné výhledy na Krkonoše. Cesta dolů už byla přesně podle slibu - opravdu z kopce. A protože turista nežije jen výhledy, zastavili jsme se na oběd v Kněžické chalupě. Jídlo bylo výborné a po něm už zbývalo jen dopravit domů mě, rodinu a hlavně pivní náklad.
A povedlo se. Ani jedna láhev nepřišla k úhoně, což považuji za malý turistický zázrak.
Večer tedy přišla zasloužená degustace. Začal jsem pivem Pesto Gose. Přiznám se, že kombinaci oliv, pistácií, bazalky a soli jsem ve skle ještě nikdy neměl. Čekal jsem všechno možné, ale nakonec mě příjemně překvapilo. Pořád mám raději ovocná goséčka, ale tohle bylo zajímavé a rozhodně ne nudné.
Jenže pak přišla jedenáctka - hořký světlý ležák H11. A bylo rozhodnuto. Ze všech pivovarů, které jsem během pobytu navštívil, mi sedl úplně nejvíc. Žádné experimenty, žádná snaha šokovat. Prostě poctivý, výborně pitelný ležák, u kterého člověk po dopití automaticky přemýšlí, jestli by se do Vrchlabí neměl někdy zase vrátit.
Dopadlo to přesně tak, jak to u dobrého pivovaru bývá. Nezůstalo jen u dvou lahví a nakonec jsem ještě přikoupil pár dalších vzorků kamarádům. Čistě z vědeckých důvodů. A vůbec ne proto, že jsem si potřeboval najít záminku, proč se tam jednou zastavit znovu.
